Čtyři dny ve městě L - Vlakem

Stalo se mi to, co jsem nikdy neplánoval, nepočítal s tím ani to nebylo mým snem. Události tomu chtěly, že jsem byl pozván do Londýna na pár dní milou osobou. Do města, kam bych se asi jako obyčejný turista nikdy nevydal. Snad právě proto to bylo tak intenzivní…

Když jsme se v neděli večer loučili s dcerou, povídá: „Zítra za mnou přijeďte vlakem do Tonbridge (asi 50km jižně od Londýna, kde pobývá).“ „Jasně.“ „A nejezděte z Crystal Palace přes Londýn, vezměte to přes dva přestupy přes Beckenham Junction a Orpington, to máte levnější.“ „Jasně.“ „A jeďte až po špičce, to je taky levnější.“ Jasně.“ „Tak jo… to dáte, ahoj.“ „Měj se.“   Odjela. Žena se mě po chvíli zeptala: „Víš, co máme zítra dělat?“ „Jasně.“ Matně jsem si vybavil, že máme jet přes nějakou Džungli a místo na „O“ a hlavně ráno nemusíme spěchat. No uvidíme.

Nádražíčko v Crystal Palace bylo v pondělí dopoledne prázdné. Bylo po půl desáté, a to je ten správný čas, kdy je po takzvané dopravní špičce a tudíž se tu jezdí levněji. Přistoupil jsem k prodejnímu okénku, vypravil pečlivě připravené slovo Tonbridge a přidal k tomu na prstech havlovu viktorku, jako že chci ty lístky dva. Slečna pokladní to pochopila a kontrovala „By London?“ Zavrtěl jsem hlavou s odporem. Taky mi to prošlo. Vyměnil jsem lístky za bankovky a zjistil, že jsou na nich opravdu ty správné stanice. Cítil jsem se, jako kdybych právě dosáhl britského občanství!

Lístky nám byly zároveň vstupenkou do vlastních prostor nádraží. Mají tam totiž takový hezký zvyk, že dovnitř se dostanete jen s jízdenkou přes turnikety. Takže nikde žádní podezřelí bivakující, žádné žádosti o „pět korun na kafe“ a podobně. Pouze cestující. Takový příjemnější pocit bezpečí.

Vlaky jely přesně. Těm novým českým bych ovšem rozhodně neupíral, že jsou s nimi srovnatelné. Jen hustota provozu byla trochu jiná. Frekvence provozu vlaků zde byla na každé lince asi 20 minut, takže si člověk nelámal hlavu, jestli mu něco ujede. My jsme cestou tam všechny přestupy zvládali do pěti minut, takže se to vyplatilo i časově. Jenom cestou zpátky, a to si musím postěžovat, jsme v tom Orpingtnu čekali snad patnáct minut! No považte. Skandál. A ještě jeden postřeh nakonec. Když dojedete do cílové stanice a váš lístek pozbude platnosti, ty turnikety vám ho při odchodu z nádraží sežerou. Takže se nikde neválí, ani vám nezůstávají po kapsách. Jak jednoduché a jak účinné.